Chůze znovu objevená

„Jistý známý filozof, Søren Kierkegaard, napsal v 1.polovině 19. století: „ Každý den si zjednávám uspokojení vycházkou a odprocházím se od všech nemocí. Proprocházel jsem se ke svým nejlepším myšlenkám.“ Při chůzi člověk umožňuje okolnímu světu, aby se promítal důkladněji do něho samého, jeho mysli, jeho nitra, procezen šumotem stromů a vědomím šťastně se zastavivšího běhu minut …

Prastará hra! „Rozkoš pomalosti“ – napsal Sten Selander – „ je mnohem intenzívnější než opojení z rychlosti. A krok za krokem také zvítězí. Postupně a souběžně s tím, jak se lidé dokáží unavit hrou s koňskými silami a mazacími oleji a znovu objeví prastarou hru s místečkem na slunci, šumícími stromy a šťastně zastaveným během minut“.

Od začátku šedesátých do začátku sedmdesátých let našeho stolení se zmocnila mnoha lidí v technicky nejvyspělejších zemích epidemie běhání. Utéci před infarktem! Utéci před sebou! Utéci před problémy! Utéci před civilizací, městem, hlukem! Doběhnout k výkonům!

To poslední je jisté. K urychlení vývoje tělesných předpokladů pro co nejlepší sportovní výkony ve vytrvalostních disciplínách může být běh jednou z ideálních forem tréninku. Jenomže i trenéři těchto disciplín už vědí až příliš dobře, k jakým nežádoucím projevům může hlavně na kloubech, kostech, svalech a cévách dolních končetin dojít tím, že se v nich nakupí drobná poškození způsobená nesčetnými nárazy, jimž je noha při běhu vystavena. Proto se už také v žádném vytrvalostně náročném sportu neomezuje trénink jenom na běh. Běhání se střídá s plaváním, cyklistikou, během na lyžích, bruslením. Nejjednostrannějšími běžci se nakonec tedy nestali výkonnostní či vrcholoví sportovci-vytrvalci, ale nadšenci věnující se tak zvanému „ kondičnímu běhání“ či joggingu (kondičnímu klusu) se stejnou úpornou zaujatostí, s jakou se stoupenci vegetariánství, jógy, sauny či orientálních životosprávních nauk věnují svým zálibám. Žádná z nich asi není špatná: naopak, v každé je dost dobrého, ale udělá-li se z čehokoli idol, předmět výlučného zbožňování, jakési monománie, v jejímž duchu se například pro kondiční běžce dělí svět na „běžce“, to je správné lidi, a „ty ostatní“, pak je i ten nejlepší princip na nejkratší cestě k úpadku a zesměšnění.

Že chůzí se dá klidně spokojeně dojít ke zdraví, bylo známo už od pradávna: už Gilgameš si pěšky šel pro moudrost do hor severně od Babylonu: „Krabočlověk ke Gilgamešovi mluví: Vyjdi, Gilgameši, jdi do hor Maašu, hory, pohoří zlézej, zdráv přijdi zpět!“ „Jenom chodit“? Na tom není nic zvláštního – nic, čím by se člověk lišil od ostatních. Na první pohled – to znamená povrchově. Jistěže není kondiční běh u každého jen povrchovou záležitostí … Jenže u běhu je mnohem větší (než u chůze) riziko, že se tu uplatní ohled na povrchnost, že se tu někde v hloubi duše klube snaha „být viděn (jako běžec!)“, „odlišit se“, „vypadnout z řady“. U chůze je vyniknutí vždycky spíše dovnitř, na povrchu se poznat vůbec nemusí.

Jeden z těch, kteří myšlenkově tvořili hlavně v chůzi, Søren Kierkegaard, to věděl: „Čím míň vnějškovosti, tím víc niternosti“ napsal. A v době, kdy reklamy, televizní šoty, zesilovače, estrády a kabarety, účesy apod. výrazně přesunuly mentalitu lidí jimi ovlivněných na tenounkou povrchní skořápku plytkosti, došlo k znovuobjevení chůze jako něčeho nenápadného, nepovrchního, nelesklého, neefektivního. Ba přímo banálního“.

Citace z knihy: Chůze znovu objevená (Daněk K., Olympia, 1989).

chuze/chuze_znovu_objevena.txt · Poslední úprava: 07.01.2014 14:15 (external edit)

Mgr. Miroslav Mira, mobil 776 750 814, info@severskachuze.cz, www.severskachuze.cz